ŽIJETE PRO POCIT ZODPOVĚDNOSTI?
Pokud se zamyslíme nad základními programy zažitými v každé rodině, tak pokud to shrnu do jednoduché poučky, zní asi takto:
„VE VŠECH RODINÁCH JE TO STEJNÉ, ZÁLEŽÍ JEN NA PODÁNÍ“.
Jak to myslím? Jednoduše. V každé rodině se snaží být všichni rodiče ti zodpovědní, kteří se snaží rozhodovat o všem, co každodenní životní situace přináší. Je už pak úplně jedno, zda se jedná o oblečení, aktivity, finance, „správnou výchovu“, či cokoliv jiného. Co to vlastně znamená, taková správná výchova?
Příklad č.1)
Pokud je například venku zima, tak v každé rodině se automaticky řeší, jak velká zima venku je, zda je to na svetr i teplou bundu, šálu, čepici i rukavice, a veškeré tyto podněty se přehrávají dál dětem. Tak jsme to měli zažité zas z výchovy od svých rodičů. Je to úplně přirozený koloběh. Jak to ale udělat jinak, aby veškerá zodpovědnost neležela pouze na rodičích, potažmo nejvíce na mamince, která si tuto zodpovědnost tak nějak přisvojila za vlastní? Jednoduše delegovat zodpovědnost na všechny členy rodiny. Nechte děti vyjít ven, otevřít okno a zeptejte se jich, jak to vidí oni.
„Je to na svetr i bundu s čepicí, nebo jenom nějakou lehkou mikinu?“
Nechte děti, ať si sami získají zodpovědnost ke svému životu, neboť to, o čem mohou sami rozhodovat, si budou také nejvíce pamatovat. Získají návyk vlastní zodpovědnosti. Z vás pak naopak spadne obrovská zátěž, břímě zodpovědnosti, kterou jste celou dobu táhli na zádech sami.
Příklad č.2)
Máte pocit, že vám vaše dítě ve všem neustále vzdoruje a odmlouvá? Proč myslíte, že to tak má? Vzpomeňte si na sebe. Pokud vám někdo něco nařizoval, zakazoval, co jste dělali? Vždy jste poslechli na slovo, nebo jste dělali naschvál justy? Pokud si bude vaše dítě s něčím hrát a vy mu to najednou seberete a vysvětlujete mu, že tento předmět není pro něj vhodný, co udělá příště? Najde si předmět znovu, ať je jakýkoliv, protože si ho neměl čas dostatečně prohlédnout, prozkoumat, neví, jak voní, jak chutná apod. Dejte dětem více prostoru se se vším seznamovat, studovat to, ať sami přijdou na to, zda jim to ublíží, nebo prospěje. Pokud se budou například snažit umístit nějakou hračku do stavebnice, která tam nepatří, nechte ho, ať si na to přijde samo. Neukazujte mu hned postup.
„Podívej se, kam to dáváš? Tohle sem přeci nepatří. Tahle kostička patří sem, tenhle váleček zas do tohoto otvoru a do téhle krabičky patří zas tahle malá krabička.“
A teď se zamyslete. Představte si, že jste v práci, sedíte u svého pracovního stolu a nad vámi stojí šéf a říká vám:
„Tahle propiska patří do tohohle stojánku, tahle tužka je málo ořezaná, pracovní podložku používejte vždy když píšete, zapněte si spořič obrazovky, jak to sedíte, na co se to díváte, proč to ještě nemáte hotové?“…….
Cítíte najednou ten odpor, tu nechuť cokoliv dělat? Budete milovat a respektovat svého šéfa? Máte pocit, že byste zde vydrželi celý život pracovat? Tak proč to děláte doma dětem? Snažte se vždy za každých okolností vžít do role svého dítěte a představte si, jak byste chtěli, aby se k vám dospělí měli chovat. Věřte nebo ne, přijdete na to, a sami. Stačí začít trénovat svoji pozornost jinak. Jiným směrem. Smiřte se s tím, že děti mají daleko větší invenci, než máme my a pokud mají v životě obstát, sami si musí najít řešení, které pro ně bude to nejvhodnější. Nepotřebují od nás žádný návod ani předem zpracované řešení. Nestojí o něj. Chtějí si na něj přijít sami. I když to někdy bude cestou pokus, omyl, ale o tom ten život je. Všichni chybujeme, tak neberme toto privilegium ani našim dětem.
Příklad č.3)
Chodí vaše děti spát sami, nebo je ukládáte? Čtete jim na dobrou noc knížku, pouštíte muziku, nebo jim zpíváte? Chodíte po bytě po špičkách a vytáčí vás jakýkoliv ruch v okolí z důvodu strachu, aby se vám dítě nevzbudilo? Kecají vám do toho příbuzní, radí vám všichni, jak to máte dělat? Tvrdí vám všichni, že vaše děti jsou nezvladatelné a neposlušné? A vy tomu věříte? Trápíte se tím? Proč to děláte? Jaké u vás padají věty nejčastěji?
„Koukej zalézt do té postele, ať už spíš!“
Vysvětlení – (pokud má dítě koukat, nemůže pak spát)
„Nezlob, otoč se ke zdi a hezky spi“!
Vysvětlení – (také když chcete mít od někoho pokoj, mu říkáte tuto větu? Jak se ale podle vás spí hezky? Vy to snad znáte i ošklivě?)
„Neotravuj a švihej do postele!“
Vysvětlení – (pokud dítě nezná vaše žonglérské umění se slovy, nepochopí ani slovo švihej. Jak se podle vás švihá do postele a hlavně čím?)
Přestaňte svoje děti neustále formovat k obrazu svému či tlaku svého okolí a místo toho jim jen ukazujte, jak to děláte vy. Naslouchejte jim a rozmlouvejte s nimi. POZOR! Pokud ovšem nejste závislými na televizi, počítači, alkoholu, drogách apod. To by nebyl zrovna ten příklad, který jsem měl na mysli. Jde pouze o pozitivní nastavení zrcadel, které můžeme dětem předat. Snažte se vnímat a poslouchat svoje podvědomí, svůj instinkt. Nebuďte masochisty vlastních vět, kterými bičujete nejen sebe, ale hlavně své okolí, včetně svých dětí.
Na závěr bych rád přidal jednu perličku ze života, u které jsem byl osobně svědkem.
Malý pětiletý chlapec přišel k tatínkovi a chtěl po něm s něčím pomoci. Když tatínek synovi vyhověl, tatínek se syna zeptal: „A jak se říká Ondro?“ Chlapec začal přemýšlet a ne a ne najít to správné slovo, na které tatínek tak netrpělivě čekal. Tatínek tedy začal aktivně pomáhat, aby bylo před návštěvou zřejmé, že jeho děti jsou správně vedeny. „No, Ondrášku, jak se říká? Zkus kouzelné slovíčko“.Na to chlapec bez váhání odpověděl: „ABRAKADABRA“.
To ovšem není vše. Jiný chlapec, už si nepamatuji jeho jméno zas použil originální slovíčko na otázku: „A co kouzelné slovíčko?“ ….když dostal bonbón. Jeho odpověď byla: „Nasrat“. To ovšem neznamená, že ho musím odsoudit jen proto, že ani netuší, co to slovo znamená, když ho mohl třeba slyšet ve školce.
Příklad č.4)
Děláte všechno, obětavě a přitom jakoby automaticky za vaše dítě? Oblékáte ho, obouváte, dáváte mu najíst, vše mu připravíte až pod nos a když nedej bože spadne, tak hned přispěcháte, abyste ho zvedli? Ok. A myslíte si, že tím svému dítěti dokazujete svou lásku? Omyl. Tím mu jen dáváte najevo pouze to, že mu vlastně svým přístupem říkáte toto:
„Nevěřím v tebe, nevěřím, že se dokážeš sám obléknout ani obout a jsi natolik neschopné dítě, že se samo ani nezvedneš“.
Tím prakticky ze svého dítěte připravujete nesoběstačného člověka a při první životní překážce se zastaví a bude opět čekat na vaši pomoc. Dál se prostě nehne z místa. Jak myslíte, že se pak může něčemu naučit, pokud bude zvyklé vás mít neustále za zády?
Zkuste dětem spíše pořídit nějaké zvířátko domů, o které se bude samo starat. Tím uděláte pro dítě mnohem víc, než si mnozí myslí. Přemýšlejte o tom prosím a neberte si tyto tréninky osobně, neboť za ně nikdo z nás nemůžeme. Tak jsme byli vychováváni a tyto programy prostě jen předáváme dál. Už je ale na čase se těchto nefunkčních programů zbavit jednou pro vždy a změnit je v sobě.
Tak to je pro dnešek vše přátelé a moc se na vás těším v některém z dalších dílů, které vás provázejí každý den. Nebojte se psát své zážitky, zkušenosti, názory, ale klidně pošlete i nějaký návrh na téma, které tu ještě nezaznělo, a rádi byste se o něm dozvěděli něco více. Pokud to bude v mých silách a budu ho mít hlavně ověřený praxí, rád vám k němu něco napíšu. Pište do komentářů, na FB „Šťastná rodina“, nebo přímo na email: radovan@jak-na-deti.cz
Hodně štěstí vám všem přeji na cestě poznání a neztrácejte hlavu ani naději. Buďte k dětem trpěliví a věřte, že čím dříve začnete názorná témata užívat do praxe, tím dříve budete vy i vaše děti připravené začít skutečně žít a užívat si života. A já vás v tom ještě budu podporovat.
S láskou a úctou váš trenér Radovan.