VYSOKÁ ŠKOLA ŽIVOTA – Radovan Ondráček

VYSOKÁ ŠKOLA ŽIVOTA

Dnes jsem obdržel od své kolegyně a kamarádky Katy zajímavý email, který mě upozornil na jeden velmi důležitý fakt. Zamýšlela se v něm o nás i o školách, které v životě všichni nějaké absolvujeme, i to, co nám dávají, co od nich očekáváme, jaký vliv to má na naše děti apod. Přivedla mě tak na myšlenku, napsat něco více o té nejdůležitější škole, kterou mnozí z nás možná podceňují, i když má na náš život největší vliv. Tou školou je VYSOKÁ ŠKOLA ŽIVOTA, kterou si musí projít všichni, pokud chtějí uspět.

Tato fotografie (zapůjčená od spol. Boredpanda.com) velmi přesně ukazuje, jaké rozdíly a hloubky našeho vnímání existují a přesto se v našem životě dokážeme zabývat úplnými (promiňte mi ten výraz – pitomostmi).

Naše životy nejsou postaveny ani na titulech, na kterých si mnozí zakládají, ani na moudrostech posbíraných ze všech škol, které jsme mohli za svůj život absolvovat. (Navíc je velmi zvláštní, že čím více se vysokoškoláci dozvídají informací, tím více nabývají přesvědčení, jak málo vědí, přestože je tomu úplně naopak. Díky množství informací pak ztrácejí vlastní sebehodnotu.) Škola ale také není ani o papouškování nabiflované látky, kterou pak děti předříkají, aniž by vnímaly hlubší obsah. Dokud nebudou teorie propojované s praxí, budou to stále jen teorie, které v praktickém životě nemají šanci uspět. Je zajímavé, že to, co se mladí lidé učí na VŠ, by se mělo praktikovat již na základních školách. Ale je to nastavené úplně naopak. Když se nad tím člověk hlouběji zamyslí, zjistí, že vše, co jsme se učili před 40, 30, nebo 20 lety, dnes už neplatí. Vše se vyvíjí tak rychle, že to co jsme se naučili, se musíme zase odnaučovat a začít se učit něčemu úplně novému, neboť to staré už nám neslouží, ale spíše brzdí v našem přirozeném vývoji. Jediné, co z našeho učení přetrvává, je právě ta praktická část, která je neměnná, jen se neustále prohlubuje a zdokonaluje. No řekněte sami, není to absurdní?

Všichni se snažíme udělat si nějakou školu, ale jaká volba je pro patnáctileté dítě ta správná, pokud se ještě nedokáže svobodně rozhodnout jít za svým snem, za svým štěstím? Nikdo to neučil nás, tak to nemůžeme učit ani naše děti. A tak začne stejný scénář, který se točí stále dokola, předávaný z generace na generaci. Začneme ho ovládat my, rodiče. Apelovat na různé obory, na schopnosti svého dítěte, předhazovat různé pozitivní vzory, současně hned negativní vyhlídky do budoucna, v případě, že dítě nebude souhlasit apod. Ve výsledku nako nakonec dítě, jen aby se zavděčilo, nebo mělo doma klid, poslechne své rodiče a jde tak do školy, která ho vůbec nemusí naplňovat. S takovým přístupem ho nedokáže posunout tím správným směrem žádná škola ani rodič, neboť to není sen dítěte, ale ten váš. (Ve většině případů).

Věty typu:

– „Půjdeš na tuhle školu, protože je nejlepší a pokud ne, přestanu tě finančně podporovat“!

– „Jak ty se můžeš hlásit na nějakou školu, když si blbej jako tágo“?
„Na tuhle školu jít nemůžeš, i když chceš, protože je to moc daleko a je drahá“.

– „Když půjdeš na tu co já, můžu ti pomoci, když nebudeš něčemu rozumět“.

– „Máš sice špatné známky, ale tím se netrap. Mám přeci známosti, tak obvolám pár známých a ty to zařídí“. (prominentní děti, největší mor současného školství!)

Možná jste již tyto nebo podobné věty někdy za svůj život slyšeli, nebo je zažili na vlastní kůži a také jste podlehli nátlaku okolního světa. To ale neznamená, že je nutné v těchto programech pokračovat donekonečna. Je na čase si říci dost a dát dětem opravdu šanci, aby si sami určily svůj směr, svoji cestu k vysněnému cíli. Je to přeci jen jejich život a jejich sen, ne ten náš! Tak proč by měly stejně jako my plnit sny někoho jiného? Přemýšlejte o tom prosím chvíli. Jak jste to měly vy? Jak jste to prožívali, jak cítili, jak to vnímali a kde jste nakonec skončili? Naplňuje vás dnes to, kam jste se vydali, jen proto, že jste se chtěli tzv. zavděčit těm, kteří se o vás celý život starali? Opravdu se tam, kde jste teď, cítíte svobodní a šťastní? Naplňuje vás vaše práce, do které se každý den těšíte a máte z ní pořád radost? Nebo to je jinak?

Výchova dětí je ta nejvíce zodpovědná činnost na naší planetě, a přesto na ni neexistuje žádná vysoká škola. Tím jak vychováváme děti, tím tvoříme naši i jejich budoucnost. Naši pradávní předkové to věděli, a proto výchova dětí byla vždy svěřena do rukou starších členů kmene nebo rodiny, kdy už u nich převládal klid a moudrost. Děti bychom měli vystavovat všemu, co nás běžně obklopuje, neboť to je součástí našeho života. Neukazovat pouze jednu stranu mince, nebo jen dvoubarevný svět, který je dodnes hojně využíván při psaní na školní tabule.

Svět je přeci pestrobarevný, má spoustu roztodivných tvarů, vůní, barev, možností, které jsou všude kolem nás. Stačí si jich jen začít více všímat. Vidět i ty nejobyčejnější věci, které pokládáme za samozřejmost, jako něco zázračného. Utrhnout třeba na louce nějakou bylinku, kterou si následně promnete v dlaních a přivoníte, hned zjistíte, zda je její aroma odpudivé, nebo okouzlující až omamně pohádkové. (Tuhle techniku jsem se rovněž naučil od jedné úžasné ženy, které si nesmírně vážím a jsem jí za toto poznání rovněž velmi vděčný). Zrovna tak obyčejný vzduch, který nikdo neřeší, je zázrak. To člověk začne vnímat až tehdy, když mu dojde kyslík. Zkuste si tedy kdykoliv, když budete cítit ve svém životě nedostatek čehokoliv, ať už jsou to peníze, láska, zdraví, štěstí, prostě cokoliv, zatajit dech a nedýchat jak jen dlouho vydržíte. A až se konečně zhluboka nadechnete, přemýšlejte o tom, kde jsou skutečné hodnoty našeho života.
Pokud budeme neustále trávit vody svými odpady, co budeme pít, až přestanou fungovat čističky odpadních vod? Začněme dětem společně ukazovat svět takový, jaký bychom si ho všichni přáli. Ne to, jaký je teď. To, že to mnozí lidé neřeší a drží se raději výroků, jako je třeba tento: („Já žiju teď a tady a co bude, až tady nebudu, to už měm nemusí zajímat“), je krátkozraký a nezodpovědný ke svým dětem, své budoucnosti. Pouze pozitivně nastavenými zrcadly dokážeme děti vést tím správným směrem, neboť nás budou následovat.

Lidé všeobecně potřebují pozitivní příklady, neboť se stávají jejich životní inspirací. Těžko můžeme s dětmi od malička hrát na počítači bojové a násilně zaměřené hry a očekávat, že až dítě vyroste, stane se ochráncem přírody a bude fotit např. motýly nebo rozkvetlou voňavou louku. Tak to nefunguje. Dítě, stejně jako nás všechny ovlivňuje nejvíce prostředí, ve kterém žijeme a to, jak se cítíme. Snažme se tedy společně působit na své děti tak, aby si svůj život dokázaly zorganizovat sami podle svých představ, na základě pozitivních vzorců, nasbíraných za léta plná radosti, zdraví, štěstí, inspirace a lásky.

Neustále pilně pracuji se svými kolegy na motivačním programu, který vám i vašim dětem ukáže nové obzory i možnosti žít v klidu, pohodě, s láskou a úctou a přitom se neustále rozvíjet, pokud dodržujeme zákony přírody. Do té doby pracujte, tvořte a hrajte si se svými dětmi, protože každý den může být něčím výjimečným a krásným. Budu velmi rád, když mi napíšete i svoje zkušenosti, příběhy, nebo starosti, které jste řešili, nebo stále řešíte. Vždy je možné najít řešení, pokud ho lidé najít chtějí. Ti z vás, kteří si pozorně prohlédli i obrázky zde, jsou vybrány záměrně, z důvodu vidění praktického života spojeného se zážitky. S učením hravou formou, kterou děti milují. Nevidíte tu žádné složité drilování a přesto jsou děti šťastné. Pokud na to máte jiný názor, nebo vlastní zajímavou zkušenost, pište do komentářů, nebo na email: radovan@jak-na-deti.cz

Přeji vám všem hodně štěstíčka i sluníčka.

S láskou a úctou váš osobní trenér Radovan.