Co je smyslem našeho života, pokud veškerá naše rozhodnutí vedou ke zkušenostem, kterými zjišťujeme, že nejsme bezvýznamné bytosti, jak se nám často zdá? Správné pochopení této myšlenky vede k nadpřirozenému projevu života, jež je zrcadlem našeho ducha. Pokud si představíme klikatící se řeky, které se rozprostírají do všech stran, na celé naší planetě z ptačí perspektivy, vypadají jako roztodivné obrazce. A přesně tak se klikatí i naše myšlenky do určitých obrazců, jež představují naše cesty životem, které si zvolili. Všechna koryta, která díky matce Zemi udávají vodě směr, se postupně rozšiřují a zase zužují, rozvětvují se, aby se zas jinde spojila, stejně jako naše možnosti a rozhodnutí, která v životě děláme. Pokud si pak tento pohled dokážeme vizualizovat jako bychom vše sledovali z výšky, uvidíme najednou každé naše rozhodnutí, křižovatku či rozcestí, u kterého se vždy na chvíli zastavili, než se pro jednu z cest rozhodli.
U nás lidí je ovšem problém v soustředění se na neustálé racionální a logické uvažování a minimálně si dovolujeme snít. Najednou začneme klesat, ztrácet perspektivu, při níž ztrácíme i svůj nadhled na ostatní rozhodnutí. Automaticky začneme upínat naši mysl na detaily, na denní hodinové či minutové detaily a na alternativní životy přitom úplně zapomínáme. Tyto malichernosti a detaily, které nás pak brzdí, se stávají nepřekonatelnou bariérou v našem dalším růstu a rozvoji. Přicházíme tak o drahocenný čas, který máme na tomto světě pouze jeden, a jen na nás záleží, jak s ním naložíme.
Pro život existuje v časoprostoru tolik metafor, kolik si jen dokážeme představit obrazů, které mohou být ovlivněny buď naší představivostí, nebo realitou, kterou známe. My lidé se většinou soustředíme pouze na jeden život a jsme přesvědčeni, že neexistuje nic důležitějšího. Přitom všechny vysněné situace a zdánlivě nesplnitelná přání jsou stejně tak skutečné, jako všechno ostatní. Jsme jako fotograf, který dokáže zaostřit na určitý detail. Rovina ostrosti tedy záleží pouze na nás.
Vše by bylo mnohem jednodušší, pokud bychom se naučili více naslouchat své intuici a podvědomí, nikoliv vědomí, které ovlivňuje mnoho okolních vlivů, kterými jsme každodenně vystavováni. Někteří lidé se třeba bojí budoucnosti plné závazků a utečou před nimi. Jiní se zas tolik bojí změn, že je prostě do života nedokážou připustit a jejich život se stále točí ve stejném kruhu. Z jiných se stanou přátelé, ale nikdy nebudou milenci, z dalších budou milenci, ale nikdy přátelé, jiní se berou a rozvádějí a pouze hrstka z nich se rozhodnou vidět jeden v druhém nerozdělitelnou polovinu své duše, začnou se cítit spirituálně spojeni, jako poselství z vyšších míst, než jsou ty pozemské, vezmou se a zůstanou spolu navždy propojeni. Jsou ale i tací, kteří se setkají, ale ještě nenastal jejich čas. Proto se musí vzdálit a vrátí se k sobě, až jejich skutečný čas přijde.
Takže jsme TURISTÉ, protože netvoříme krajinu, ale pouze si z ní vybíráme část, kterou chceme vidět. Nic totiž není určeno předem, jak si mnozí myslí. Osud sice existuje, ale nepohybuje námi jako loďka na řece, unášející se proudem, ale my jsme ti, kdo si vybírá a určuje její směr. Nás osud tedy závisí pouze na nás, na našem správném myšlení. Naše vytvářené obrazce v mysli jsou psychické, cesty zpátky duchovní. Jak to tedy vyřešit? Nechat se vést pouze vnitřní láskou. Pokud tedy chceme vytvářet pro své děti svět, který by je učinil šťastnými, měli bychom se ho naučit sami vnímat takový, jaký si ho sami přejeme mít.
S láskou a úctou váš osobní trenér Radovan
P.S.: Pište své názory, životní příběhy, či zkušenosti do komentářů, nebo přímo na email: radovan@jak-na-deti.cz