Každá maminka už určitě alespoň jednou zažila situaci, kdy dítko neustále otravně všechno chtělo. Bývá to velice často. Naplánujeme si jít s dětmi na pouť, nebo na nějaký výlet, nebo jen na nákup v hračkářství, k nějaké příležitosti či běžný nákup v potravinách. Převážná většina dětí chce všechno, co vidí a my jsme z neustálého vysvětlování a odříkávání už unavené, naše dítka rozmrzelá a někdy i pěkně naštvaná.Když si takhle někdy stoupnete před supermarket a pozorujete lidi, kteří vchází a vychází, zjistíte, že dovnitř jdou rodiny s dětmi plné úsměvů a nadšení, ale ven už se vracejí jen ubrečené děti a mračící se dospěláci. Někteří vcházející už jsou naladěni na minulé zkušenosti a vchází s nastaveným programem typu:
„A ne že budeš zase otravovat a všechno chtít jako minule!“ :-).
Proč tomu tak je? Je to velmi jednoduché. Děti nemají pojem o hodnotě peněz a navíc do naší peněženky nevidí. Zkusme je hodnotu peněz naučit lehce, s radostí a v klidu. Nejenom, že do své peněženky děti vidí, ale navíc si potrénují mozek v možnosti volby. Naučí se vybírat si a být rozhodný.
Já jsem na tom byla stejně. Kamkoliv jsme šli, vždy z toho vznikl jen problém. Postupem času, jsem se už na různé akce přestávala těšit, protože moje podvědomí mi vždy vyslalo minulou zkušenost. Je zajímavé, jak náš mozek funguje jednoduše. Stále nám posílá minulé vzpomínky, místo aby nás naučil jak tomu jednoduše předejít. Vždy je totiž cesta k předejití problému velice jednoduchá a navíc je vždy u toho nějaký bonus, jak pro rodiče, tak pro děti.
Já jsem jednou slíbila synovi hračku ke dni dětí. Slíbili jsme si, že odpoledne půjdeme do hračkářství a něco spolu vybereme. Po škole za mnou syn přišel do práce, a jelikož byl velmi netrpělivý, přemluvil mě, aby mohl jít do toho hračkářství se kouknout hned. Krámek byl kousek, nevadilo mi to. Vrátil se s tím, že si vybral, ale na to, že to byl den dětí, se mi hodnota dárku zdála příliš vysoká. „A za kolik mi tedy ten dárek koupíš?“ …zeptal se mě otráveně syn. Dohodli jsme si tedy určitou částku. A zde byla první chyba. Danou částku jsme si měli dohodnout předem. Když se vrátil podruhé, měl velikou radost, že si vybral hračku do dohodnuté částky. Takže jsme se společně vypravili hračku koupit. Vešli jsme do krámu a já už viděla, co je to za hloupost a za tolik peněz. A zde jsem udělala druhou chybu. Začala jsem synovi vysvětlovat u všeho, co si vybral, aby se dobře zamyslel, aby to pak neleželo ladem na polici nebo v nějaké krabici na půdě. A to byla veliká chyba, neboť syn po chvilce nasadil velice otrávený až smutný výraz a z obchodu jsme odcházeli s pláčem. 
Vše bylo velmi hektické, neboť já se ještě musela vrátit do práce, hračkářství zavíralo a syn měl pocit, honem, honem alespoň něco. Domů jsme přišli úplně oba rozladění, nešťastní a plný slz. Seděla jsem v koupelně a plakala a přemýšlela, kde se stala chyba. Ano, já jsem chybovala. Vždyť vše v tom hračkářství mi přišlo zbytečné a předražené a navíc jsem chvátala. Jenže to dítě za to nemůže. Děti mají neomezené myšlení, to my jsme stále omezováni svými vzpomínkami a podmínkami. V tu chvíli jsem si přála vrátit čas. A světe div se, dostala jsem šanci 🙂 …..syn za mnou přišel a já se mu začala omlouvat, že jsem hrozná máma a že jsem to absolutně nezvládla. Syn se na mě podíval a s jiskřičkami v očích mi povídá: „Ale ty jsi přeci ta nejlepší maminka na světě, copak to nevíš?“ To byly ty nejvíc hřejivá slova, která jsem kdy slyšela. Objali jsme se, a jak odešel stres, přišel nápad. Řekla jsem mu: „Víš co? Zkusíme to spolu podruhé, ale úplně jinak. Tady máš dohodnutou částku, já tě odvezu k hračkářství a počkám na tebe venku. Ty si vybereš naprosto, co budeš chtít. Já už jsem totiž velká a v hračkách už se tolik nevyznám.“ Syn souhlasil.
Dokonce na tom syn vydělal. Jeli jsme totiž do mnohem většího hračkářství, kde mají otevřeno dlouho do večera a on už se tam dlouho chtěl podívat. Můžu vám říct, že to byl jeden z nejlepších nápadů v mém životě. Než si syn nakoupil, já vyřídila na parkovišti pár potřebných telefonátů, čímž jsem svou mysl zaměstnala úplně něčím jiným, než myšlenkami pochybností, co si asi vybere, apod. Syn vyšel z krámu celý nadšený, rozzářený a plný radosti. To jak zářil, se slovy nedá ani popsat. Navíc jsem z něj cítila jakousi osobní důležitost. Hned se mi chlubil svým výběrem. Byl to neuvěřitelný zážitek. Dokonce i mě se zdál jeho výběr mnohem lepší, než doposud. Najednou mi bylo úplně jedno, co si vybral a jak dlouho ho to bude bavit. Je to přeci jeho výběr. Dostal ode mne peníze k nějaké příležitosti a co s nimi udělá, je jeho věc.
Představte si sami sebe v roli dítěte. Převedeme to do dospělé podoby. Jdete k bankomatu a vyzvednete si peníze a teď vám začne bankomat diktovat, co si za to koupit a co ne a co jemu se zdá hloupé a podobně. Jak by vám bylo smět svojí výplatu utratit jen za to, co uzná váš šéf? Myslím, že by to nebylo příjemné nikomu. A stejně tak to vidí naše děti. To co se nám může jevit jako hloupé a nepotřebné, je pro děti ta největší záliba. A že to pak leží na skříni nebo někde v komoře? Tak ať. Leží to tam jim. Při nejhorším s tím můžeme povinovat někoho dalšího, např. děti z dětského domova, a ihned ta věc dostane novou energii, novou užitkovou hodnotu. Ruku na srdce, kolikrát jste v obchoďáku koupili něco jen proto, že to bylo v prostřední uličce a bylo to ve slevě? Doma jste pak zjistili, že to vlastně vůbec nepotřebujete. Každý z nás to určitě několikrát zažil. A pokud se umíme poučit ze svých chyb, stává se nám to míň a míň. Věřte, že i děti jsou poučitelné, ale musí si na to přijít sami. Dokud jim budeme přes každou louži dávat prkno a říkat jim, že voda je mokrá a zatýká do bot, budeme pro ně jen někdo, kdo je omezuje. Jakmile je necháme tou louží projít a vyzkoušet si to, přijdou si na to sami a my nemusíme ani nic říkat :-).
A bonus k této situaci? Od té doby to takhle praktikuji naprosto všude. Kdykoliv jdeme někam, kde budou lákadla, děti dostanou svůj obnos, částku přizpůsobuji vždy dle situace, a sami si rozhodují, za co to utratí. To byste koukali, co je najednou věcí, které nepotřebují a najednou i z jejich úst slýchávám, kolik blbinek je na trhu a údiv, jak si to někdo může koupit :-). Všechny kamarádky, kterým jsem tento recept doporučila, si to nemůžou vynachválit. A každá ta akce nás přijde na mnohem méně peněz.
Zprvu syn zkoušel: „A když bych chtěl ještě něco a už nebudu mít peníze, dáš mi další?“ ……má odpověď byla striktní, krátká a výstižná: „Nedám, to je vše co je a víc ani pětník.“ …..pochopil okamžitě a už se nikdy podobně nezeptal. Vždy vystačí s tím, co dostane, z veškerých akcí odcházíme se stejným úsměvem, jako jsme přišli a všichni jsou spokojení. Praktikuji toto i při nákupu v malé samoobsluze. Prostě kdekoliv a kdykoliv. A ještě jeden bonus: děti si mezi sebou poví, co je šmejd a co ne a tím, že si to povědí vrstevníci, věří si a při nákupech si na to upamatují. Pokud by toto praktikovali všichni rodiče, věřím tomu, že spousty nepotřebných nebo nefunkčních obchodních lákadel by z našich pultů vymizelo. No řekněte, nebylo by to nádherné?
Takových technik, jak na děti, je spousty. Stačí jen po nezdařené situaci neházet vinu kolem sebe, ale kát vlastní svědomí, kouknout se sám do sebe. Zbytek už zařídí náš mozek, neboli pravá hemisféra. Pokud hledáme viníka venku, uzavřeme ve svém mozku cestu k inspiraci, která nám dělá život lehčí a barevnější. Jsou ale i jiné cesty, jak dětem ukázat skutečný svět, který je všude kolem nás, jen my ho nevidíme, nebo spíše nechceme vidět. Oni pak sami začnou vnímat své požadavky a potřeby mnohem skromněji. O tom ale zas až někdy příště.S láskou a úctou Katy K. (KOB)