Nedávno jsem prodělala s Radkem terapii na dálku, která měla pro mě obrovskou sílu a změnila můj život od základů. První má zkušenost s ním na dálku vzešla tak nějak spíše z hovoru. Stěžovala jsem si, že jsem přestala kouřit, ale že se velice trápím myšlenkami na cigaretu. Radek ihned zareagoval a místo, aby se soustředil na cigarety, překvapil mě otázkou na trápení. Tenhle sled Radkových otázek a mých představ a odpovědí jsem brala jen tak, jakoby mimo řečí. Ani jsem se na to plně nesoustředila. Ale další dny jsem byla velice překvapená výsledkem. Nejenže zmizelo trápení, ale zmizely i myšlenky na cigaretu a dnes již sedím vedle kuřáků a ani nevnímám, že jsem kdy taky kouřila. Úžasný výsledek! A tak jsem Radka požádala o další terapii. Tentokrát na bolest. Všichni lidé kolem mě během jednoho víkendu protrpěli velkou bolest. Jelikož už vím, že všichni lidé jsou nám zrcadlem, věděla jsem, že je to má bolest, kterou musím zpracovat. Ale pokud člověk žije s něčím již dlouhou dobu, přivykne si a už to ani nevnímá. Stane se z toho návyk. Proto vám to ukazují lidé okolo vás. Každopádně terapie s Radkem měla ohromný postup. Bolest ve mně byla hodně hluboko a jen těžko jsem se jí zbavovala. Myslím, že i Radek se při tomto sezení pěkně zapotil, ale klobouk dolů, je to obrovský machr a jako s každým případem i s tímto si věděl rady a dostal mě z toho. Má víra v něj byla, po minulé zkušenosti, veliká.
Díky Radkovo koučovacím otázkám zaměřených na můj STRACH, jsem ho viděla jako něco, co už se mnou ani nechce být, ale já se viděla jako veliký rám z gotické doby a ten strach jsem v tom obraze držela. Rám byl mohutný a celý zašlý. Tížil mě a nemohla jsem se pořádně hýbat, ale stále jsem se ho nechtěla pustit, byl mojí součástí. Ta bolest v rámu se mi pak projevovala jako film hnědě zbarvený a všude byla válka. Byla to válka z dob hodně minulých. Vojáci měli zbraně, které se museli ohnout při nabíjení. A v té válce byla barevná má matka. Nutila vojáky zabíjet a jít do války na jistou smrt.
Pak mě Radek nechal vystoupit ze svého těla a já jsem se na sebe koukala ze zadu. Rozkošná žena se světlými vlasy. Postoupila jsem o kousek dál tak, abych se viděla i zepředu, ovšem to byl pro mě šok! Žena, na kterou jsem hleděla, vypadala jako já, byla jsem to já, ale nemohla jsem tomu obrazu uvěřit. Křečovitě se držím rámu tak silně, až byly na rukách všude vidět žíly a ruce byly celé rudé. Ovšem pohled do tváře byl přímo hororový! Viděla jsem se jako nějaká hororová postava z filmu. Byla jsem celá bílá, jen oči a rty rudé. Okolo rtů krev. Všude byl slyšet vřískot, cítila jsem chuť krve a okolo byl chlad. Byl to pro mě nepředstavitelný pohled, takhle vidět sebe sama.
Po chvilce mě Radek nechal, abych se sama přenesla na místo, kde se budu cítit velmi dobře a krásně. Přenesla jsem se k rybníku v lese. Hladina byla klidná a odráželo se v ní slunce. Cítila jsem, že mně voda ochrání. Pochopila jsem, že pokud budu věřit v lásku a naplním svůj život láskou, budu od bolesti chráněná. Pak jsem se přenesla do kláštera, kde jsem pomáhala zraněným od bolesti. Jejich bolest ani zraněné jsem neviděla, ale vnímala jsem tu bolest s klidem, jako něco, co lze odstranit. Silně jsem tomu věřila. Cítila jsem ohromný klid. Byla jsem daleko od všeho známého. Měla jsem čas, jak na léčení bolesti, tak sama na sebe. V mysli jsme opustila vše známé, svojí rodinu, okolí i práci a cítila jsem se velice klidná a šťastná. Usínala jsem s obrovským pocitem míru.
Ráno jsem vstávala s myšlenkou na klášter. Přeci nemohu odjet a nechat tady dospívající dceru a sedmiletého kluka?……. honilo se mi hlavou. Ale hrozně jsem chtěla být tam. Ten pocit v klášteře byl k nezaplacení. Jelikož už nějakou dobu vím, že odpovědi na otázky nechodí ihned, i vesmír potřebuje čas, všechny si je píši na papír a pak si je asi tak za dva dny přečtu. Tak jsem si napsala otázku: „Co znázorňuje vidina kláštera? Jak to mám pochopit?“ Za pár dní mi přišla odpověď. Já nemusím nikam odjet. Tam v tom klášteře jsem byla já-moje duše. Klášter je mé tělo a ta bolest, ti zranění, to jsou mé bolesti z minulosti, které mám nyní vyléčit pomocí lásky sama k sobě. A to opuštění všeho, je přestat se ztotožňovat s věcmi a lidmi v okolí i svou prací. Dokonce jsem pochopila, že mám i synovi a dceři nechat víc volnosti. Opustit pocit odpovědnosti za ně, který jsem si v sobě stále nesla. Oni se sem přišli taky něco naučit a nějakým svým dílem přispět k vývoji vesmíru. Pokud jim nechám volnost jejich rozhodování, půjdou tím správným směrem. V tuto chvíli k nim mám jediný úkol a to postarat se o jejich jídlo a střechu nad hlavou. Dcera už má brigádu a tak přispívá do domácnosti. I syn už si kupuje nějaké drobnosti za ušetřené peníze, které mu zbudou z výletů. Nejsem za ně nijak zodpovědná. Každý má být zodpovědný sám za sebe již od útlého věku.
Díky terapii jsem také došla k názoru, že v novém vztahu začínám dělat stejné chyby jako v předešlém a nový partner, ač se zdá od původního jiný, v určitých ohledech je stejný. A tak jsem si uvědomila, že i v tomto si způsobuji bolest. Držím se vztahu, který mi nic nepřináší, naopak mě stahuje dolů. Cítila jsem se nějak svázaná. Okamžitě jsem ve své hlavě vztah ukončila a cítila jsem se velmi volná a svobodná.
No a v noci mě ve snu navštívil můj anděl a sdělil mi, že když jsem určité situace nezvládla v prvním vztahu, přišli mi do života s druhým partnerem a pokud ho opustím i teď, třetí bude mít opět stejné vlastnosti, protože jsou to moje nedokonalosti, které mám u sebe odstranit. A pak se mi promítaly všechny situace z mého života od útlého věku, kdy jsem od problému utekla. Ráno jsem se budila s myšlenkou. „Já to tentokrát dokážu!“ Celý den mi pak chodily různé nápovědy a rady. A přiznávám, že bolest byla tak hluboká, že do dneška každý den nacházím nové situace, kdy si uvědomím, že jednám naprosto jinak než dřív. Dnes již vím, že když je nějaká odpovědnost, je i určitá tíha, ale nikde už není bolest. Absolutně se netrápím. Nemám bolest ani kolem sebe. Obě moje děti se jako zázrakem uzdravili ze dne na den!!!
Jsem na sebe velice hrdá. Jsem otevřená řešit své nedokonalosti a učit se novým věcem s pocitem lásky.
Radku velice ti děkuji. Má vděčnost vůči tobě nejde slovy popsat, ale věřím, že ty jí cítíš. Tím, že jsi mi dal to nejcennější, co máš, tedy tvůj čas, jsem já získala ty nejcennější poznatky pro život.
Děkuji i vesmíru, že nám sem lidi, jako je Radek, posílá.
Děkuji, děkuji, děkuji
S úctou vaše Katy