Naší výchovu je nutné vzít z jiné strany, tedy od nás od rodičů. Pokud rodič se sebou něco udělá, změní i výchovu a to přirozenou cestou dle potřeb dítěte. Pokud se rodič bude stále držet nějakých pravidel, rad a doporučení, nikdy nebude naše výchova plynulá a funkční. Na každého člověka patří jiný metr a pro každé dítě je vhodná jiná výchova. Každé dítě potřebuje naprosto jiný přístup ve všech směrech. Takže pokud má být výchova v pořádku, musí být v pořádku máma a táta, protože oni pak vycítí naprosto přesně, co jejich dítě potřebuje. 
Jakmile zná dospělý člověk své potřeby, zná i potřeby svého dítěte. Jakmile však své potřeby nezná, jak potom může znát potřeby těch druhých? A jak se pak odvíjí výchova? Od potřeby plnit nějaká nařízení, doporučení a rady, které pochází od chytrých lidí a když je nesplníme, máme pocit, že jsme špatní a už to opět přenášíme na své děti a jsme opět v koloběhu kruhu hry na dodržování a špatnosti. Pokud chceme docílit vhodné výchovy našich dětí, začněme s transformací nás dospělých. Dospělí lidé musí být ochotni na sobě pracovat. Takže pokud stále vytváříme jen samé rady, motáme se v kruhu minulosti. Všichni známe slovo emoce, ale kdo z nás dokáže přesně popsat význam a důvod emoce lítost, soucit, hysterie, hněv, radost, láska, atd.
Pleteme si dojmy s pojmy a všechny emoce motáme dohromady. Jakmile naučíme někoho všechny tvary písmen a každý tvar ho naučíme vyslovovat B, tak jak po něm můžeme potom chtít, aby četl? Celá abeceda pro něj bude B, nic víc, nic míň. A tak to máme i s emocemi. Víme co asi tak znamenají, ale stále je motáme dohromady a vůbec je v sobě nerozlišujeme, natož, abychom věděli co s nimi. Všechny naše emoce jsou potlačené a to co je potlačené, nemůže žít a tvořit. To je ten největší problém lidstva. Tam vázne náš vývoj. Jakmile se naučíme toto zpracovávat, půjde náš vývoj jiným směrem a výchova a školství ruku v ruce s tím. Každá uvolněná emoce je život a má možnost tvořit. Jenže my své emoce považujeme za něco špatného, potlačujeme je a pak bouchneme jako papiňák. Stále dělíme emoce na dobrou a špatnou, ale tak to není. 
Je nějaké zvíře v přírodě špatné? Nebo nějaká rostlina? Není, protože vše má svůj význam. Tak jako emoce. Naprosto každá má svůj význam ve vývoji jedince a celého lidstva. Náš život je většinou složen ze dvou emocí: milovat a protipól k tomu je nenávist. Najděme rozdíl v hloubce slov mít rád. Jaký rozdíl cítíme v těle, když si řekneme: „Mám se rád“anebo „Miluji se“. Prociťme ty dvě slova. K emoci mít rád není dualita. To je ta harmonie. Zastavme se a zamysleme se nad sebou. Stále dokola slyšíme: „Mějte se rádi takový, jací jste.“ Kdo z nás ví, co to opravdu znamená? To znamená, mít rád všechny emoce. Když se hněváme, mějme rádi svůj hněv. Když pláčeme, mějme rádi svůj pláč. Když jsme smutní, mějme rádi svůj smutek. Přestaňme se stydět za své emoce! Emoce jsou s námi z určitého důvodu. Jsme zde na Zemi, abychom mohli prožívat všechny tyto emoce, a ne je v sobě potlačovat. Uvolněme se. Jsme ochotni pracovat na našich dětech, navštěvujeme terapeuty, abychom pomohli dětem, ale oni naši pomoc nepotřebují. Oni nám jen skrze sebe ukazují nás. Pomoc potřebujeme hlavně my, dospělí. Zkusme se nad tímto zamyslet a začněme pomáhat hlavně sami sobě. Nikdy není pozdě. Tím, že změníme sebe, vytvoříme lepší svět pro naše děti. A o to nám všem přeci jde.
Tak pojďme všichni cestou sebepoznání a společně vytvoříme příjemné prostředí pro naše děti.
S láskou v srdci vaše Katy a tým „Šťastná rodina“.